Zlomená osobnost

Kolikrát si říkám, jak až dojedu večer domů z práce, napíšu nějaký příspěvek. Bohužel jsem ten typ člověka, který přijede domů a doslova padne. Je to škoda.. v hlavě mám víc nápadů co psát, ale čas a chuť to sepsat už ne. Teď sedím ve vlaku v Jílovém a čekám až přijede spoj z Prahy abychom mohli pokračovat dál.

Nevím jestli se mi všechno vejde do jednoho článku. Jak jsem dopsala úvod, přišel pan průvodčí (kterého jsem se nejdřív zeptala, proč nejdou ve vlaku zásuvky), že bohužel je strojvůdce zapne až se znovu rozjedeme. No a já na notebooku 6% baterky a zbývající čas 2 minuty. :D Škoda, tak jsem si šla dát iqos s milým panem průvodčím (Omlouvám se! "vlakvedoucím" :D ) na perón a ke článku jsem se dostala až teď když jsem v klidu doma. 

A proč o tom mluvím? Protože tím mi ten den začal opravdu hezky :)

Rok 2019 začal vlastně strašně dobře. Po tom co jsem se odstěhovala z Prahy, jsem konečně měla pocit, že se něco daří. Práce se mi dobře rozjela, s kapelou jsme sypaly z rukávu jeden song za druhým i v soukromém životě to bylo víc než jenom fajn. :) Rozjelo se všechno tak rychlým tempem, že jsem asi měla trochu problém to stíhat. Ovšem všechno vycházelo nebo... aspoň jsem si myslela, že ano. Přitom podstatná část z mého "štěstí" byla jen jedna obrovská lež.

Víte, jsem poměrně odolný člověk. Spoustu věcí přejdu i když se občas vztekám, ale nějakým způsobem to zpracuju a vstřebám. Ale i já mám své hranice a naprosto ze všechno nejvíc nesnáším lež. Já žila ve lži... a... delší dobu než by vůbec bylo zdravé. Pak přišla ta krutá realita... jak to říct jednoduše.. prostě zamilovat se není tak těžké, ale těžší už je potom milovat toho druhého i s jeho nedostatky. Jenže když se tohle naučí jen jedna strana, ztratíte víc než jenom Váš čas. Ztratíte kus sebe jako já - stane se z Vás zlomená osobnost.

Říká se, že člověk by neměl nikdy litovat svého rozhodnutí. A já toho nelituju, to ne. Naopak kdysi mi jedna mě velmi blízká osoba řekla:

Věci, které ti přijdou do života přijmi je a vem si z nich jenom to dobré. Ze špatného se ponauč.

Já to udělala a také se tím od té doby řídím. (Děkuju!) Jen o dost dlouhou dobu později než jsem vůbec měla. Ale co se stalo, stalo se. Život tím přeci nekončí a jedeme dál. Máme své závazky a hlavně věci, na kterých můžeme dál pracovat, co můžeme vytvářet nového, i když nemáme vždycky moc chuť se smát. Tak jsem si tu pár dní po světě chodila jak tělo bez duše. A kdo mě z toho ovšem probral? Někdo komu jsem těžce křivdila...

Za ty 3 měsíce se toho stalo opravdu hodně.. a je to tak měsíc zpátky co jsem začala mít velmi neklidné spaní. Nejenom, že moje "štěstí" pokulhávalo, ale také ta jistota a stabilita, kterou já mám ráda, šla totálně do kopru. Ano někteří vědí, hledala jsem někoho, koho jsem nazývala opravdu odporně. A byla jsem těžce vedle. Teď už to vím.. a strašně mě mrzí jak to dopadlo. Měla jsem tak těžce zavřené oči a neviděla jsem to všechno kolem, že mě to semlelo i s tou celou lží a dohnalo do stavu, kdy jsem si jedno ráno šla dát svůj iqos na terasu a bože.. v životě jsem se necítila tak strašně sama, mizerně... totálně odstřihlá ode všech co miluju, co mám ráda, co jsou mojí součástí.

Změnila jsem se.

Po těch dlouhých dnech, co spíš než jsem chodila jsem jen bloudila někde mezi bodem mrazu a spánkem. Po těch dnech kdy jsem neviděla nic jiného než jak se co nejrychleji dostanu z města pryč a do postele. Vždycky když jsem měla pocit, že jsem někde zůstala sama, jsem pořád měla je. To ony tu vždycky byly se mnou, to ony vždycky stály za mnou i když nás od sebe dělí ne zrovna malá vzdálenost. To díky strachu, že o ty 2 přijdu jsem otevřela oči. Konečně jsem si všimla, že to co jsem viděla bylo až moc šedivé. Konečně jsem si uvědomila, že opravdu je někdy lepší nevyjadřovat se. Konečně jsem pochopila, že není vše tak jak se zdá. To ráno když jsem seděla na terase, jsem kvůli strachu, že ty 2 už nikdy mít nebudu, po takové době projevila nějakou emoci. Brečela jsem. Strašně moc a přemýšlela co dál. Došla mi spousta věcí. I to, že nemůžu takhle dál vést svůj život. A že byť se rok 2019 rozjel opravdu skvělým tempem, je potřeba občas trochu zvolnit aby Vás to pak nesemlelo přesně tak jak se stalo mě.

Pořád nechápu jak rychle se moje štěstí změnilo v slzy a jak rychle se svět otočil. Pořád přemýšlím kde se stala ta chyba a já se tolik spletla. Pořád ale mám svoji hlavu a tak se nepřipravím o věci, které tak moc miluju a které mě dělají mnou.

Žiju si svůj sen, teď a tady!

Chocolate