Samota

Pro každého je pojem samota něco jiného... někdo jako třeba já se i v davu plném lidí či známých cítí úplně sám. Aneb jaké je to opustit svůj život?

Tím, že jsem se přestěhovala zpátky na vesnici a opustila svůj pražský život jsem přišla nejenom o spoustu výhod. Jo mít tak super byt bylo výhodné. Za 5 minut v metru, za 20 minut v centru, za 3/4 hodiny na druhém konci Prahy. To je všechno teď pryč, pokud nemám k dispozici auto, je moje cestování hodně omezené. 10, 15 nebo 30 minut na autobus (podle toho odkud jede), pak 3/4 hodiny nebo spíš hodinu na kraj Prahy... jo to se pojí s bydlením na vesnici - opět.

Náš byt, jak už bylo řečeno, byl spíš taková klubovna. Tolik akcí, srazů a já nevím ještě čeho co se tam událo a teď je to kvůli Pijavici všechno pryč. Bylo by jednodušší se jenom přesunout někam jinam, do levnějšího, ale to bohužel nešlo. A tak jsem tedy zpátky na vesnici odstrčená mimo všechno dění. Jo možná to zní opravdu hloupě, ale to je to o čem vlastně chci psát - pocit samoty.

Na bytě člověk nikdy nebyl sám, nejenom kvůli spolubydlícím, ale každou chvíli cinknul telefon, jestli někdo nemůže přijet na kafe, s flaškou vína nebo se třeba vyspat po noční nebo prostě jenom proto, že nechtěl být někde jinde... Jo tam bylo fajn. To člověk byl vždycky v centru dění a nepřipadal si sám. Ale teď? Mám akorát tak pocit, že jsem odstrčená ze všech akcí dění apod. Schválně jsem udělala pokus a na celý den si vypnula messenger i instagram, odpovídala jenom na zprávy co mi přišly. Jo není to moc směrodatné, jelikož to bylo jen 12 hodin, ale i tak mě to docela dost zklamalo. Všechny zprávy co přišly, byly buď kolem práce nebo organizační věci, ani jedna se nezajímala jak se třeba mám. Vím, že je to možná sobecké, ale mrzí mě to. Copak se vždycky všichni zajímali jenom o ten pitomý byt, že si nikdo nevzpomene? Smutné je, že další den se situace opakovala. Takže jsem udělala asi hloupost a ustoupila ze svého přesvědčení, holt nevydržím být naštvaná dlouho a ještě ke všemu sama... no a tím se pojí to, že jsem si udělala úplně zbytečný výlet do Prahy. Prostě jsem nasedla na autobus, jela hodinu do Prahy kde se prošla po Smícháči a Andělu, otočila se na patě a zase jela hodinu zpátky domů. Super. Přemýšlím, že kdybych zmizela.. všimnul by si vůbec někdo?

Je hezký když mi pak píšou přátelé, že sama nejsem. Ale proto jsem řekla, že i v davu se cítím sama. Časy se změnily, lidé se mění... každý má své, zvláště v poslední době a já díky tomu, že jsem zpátky tady... však už jsem to psala výše.